Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji

Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji

Autorka: Barbara Demick

Originální název: Nothing to Envy: Ordinary Lives in North Korea

Přeložila: Eva Lee

Edice: TEMA

Vydalo: Kniha Zlín

Rok vydání: 2014

Počet stran: 353

Americká novinářka Barbara Demick, která se zaměřuje především na oblast východní Asie, sepsala knihu, ve které se věnuji osudu šesti severokorejských uprchlíků. Díky jejich vyprávění a ilegálním fotografiím a nahrávkám, které se jí podařily získat, se jí podařila vytvořit kniha, která v sobě skrývá až děsivě moc pravdy.

"Když se podíváte na satelitní snímky Dálného východu v noci, uvidíte na nich podivnou černou skvrnu. Ta temná oblast je Korejská lidově demokratická republika."

Byl by to skvěle napsaný antiutopický příběh, kdyby to však nebyla realita. V každé kapitole se autorka věnuje některému z důležitých témat, které se týká každodenního života tamního obyvatelstva - od energetické krize, přes hladomor až po lásku.

"Ať žije Kim Ir-sen.

Kim Čong-il, slunce 21. století.

Žijeme po svém.

Uděláme, co nám strana řekne.

Není světu co závidět."

Téměř po celou dobu knihy jsem srovnávala komunistický režim, který byl v minulém století u nás a tento severokorejský. Sice jsem komunismus nezažila na vlastní kůži, ale poměrně dost informací se dá získat z vyprávění rodičů a prarodičů, navíc má naše generace poměrně velké množství literárních i jiných pramenů, kde se může něco dozvědět. Každopádně to vypadá, že náš režim byl docela slabý odvar toho korejského. Na druhou stranu se to, ale nedá moc srovnávat, v každé zemi byly pro režim jiné podmínky.

"Korejce rozzuřil, že jejich země byla rozdělena podobně jako Německo. Vždyť přece ve 2. světové válce nebyli útočníkem, ale obětí. V té době se o sobě vyjadřovali s despektem, jako o "krevetě mezi velrybami". Cítili se drceni zájmy supervelmocí."

Docela často mě napadalo, zda nás okolní vyspělejší země viděly stejně, jako my teď vidíme KLDR? V knize můžete dokonce nalézt zmínku o "české nemocnici", v 60. letech minulého století českoslovesnká vláda poslala do Koreje nemocniční přistroje (rentgen), díky, kterým mohli zmodernizovat jednu z tamních nemocnic. 

"Nejneobvyklejší ale bylo, že Čun-sang měl domácího mazlíčka. Byla to korejská rasa zvaná pchungsanská, chundelatý pes s bílou srstí podobný špicovi. Někteří Korejci sice chovali psy jako užitková zvířata, z velké části na maso do ostrého guláše, kterému říkali posintchang, ale nikdo neměl psa doma jako společníka. Kdo by si mohl dovolit krmit ještě jednoho tvora navíc?"

Severokorejská vláda má v rukou obrovskou propagandu, díky které si obyčejní obyvatelé myslí, že mají obrovské štěstí, že se narodili právě v severní části Korejského poloostrova. I když dlouhá léta hladověli, stále uctívali své vůdce Kim Ir-Sena, po něm Kim Čong-Ila a teď i Kim Čong-Una. Zároveň si je zbožšťovali a uctívali jejich portréty a sochy na náměstí (to vše samozřejmě povinně). 

"Dával si také pozor, aby nevzbudil závist. Nosil sice tlusté vlněné ponožky z Japonska, přičemž většina dětí neměla ponožky vůbec, ale skrýval je pod dlouhými nohavicemi a doufal, že si nikdo ničeho nevšimne. Poději sám sebe popsal jako citlivé zvířátko s velkýma cukajícíma ušima, které stále zkoumá, odkud se může vynořit dravec."

Stejně jako v Orwellově románu 1984 ideopolicie sledovala každé vaše hnutí tváře a každý váš pohyb, tak i tady sledují vás. Stačí nedostatečně truchlit při smrti vůdce nebo z něj nebýt patřičně nadšen a máte na krku více než problém, často skončíte v pracovním táboře, ve vězení nebo dokonce i na popravišti.

"V obchodním centru byly potraviny, papírnictví a textil. Na rozdíl od Sovětského svazu se v severní Koreji málokdy tvořily fronty. Pokud si člověk chtěl koupit něco většího, třeba hodinky nebo kazetový přehrávač, musel si zažádat u své pracovní jednotky o povolení. Jen peníze nestačily."

Celá kniha se mi velice dobře četla, i když věci, o kterých pojednávala, nebyly příjemné, musela jsem číst stále dál a dál, abych se dozvěděla další zvěrstva, která představitele státu na běžných občanech praktikovala. Byla jsem tím jako by uhranutá, bohužel mi pak došlo, že se nejedná jen o velice dobře napsanou fikci, ale o realitu, která je běžná pro několik milionů obyvatel. Každopádně jsem u příběhů hodně přemýšlela. Navíc jsem se dozvěděla spoustu nového o severokorejských poměrech.

Za poskytnutí e-knihy k recenzi děkuji nakladatelství Kniha Zlín, jemuž děkuji za opravdu silný zážitek z přečtení knihy.