Po strništi bos

Po strništi bos

Autor: Zdeněk Svěrák

Ilustrátor: Jaroslav Weigel

Vydalo: Fragment, s. r. o.

Rok vydání: 2013

Počet stran: 96

Není to kronika mého dětství ani naší rodiny, chtěl jsem, aby to byla krásná literatura. Autoři takové literatury nejen vzpomínají na to, co viděli a slyšeli, ale také si vymýšlejí a fantazírují, aby jejich příběh stál za řeč.

V knížce vyprávím o tom, jak byl malý kluk přesazen z města na venkov a co to udělalo s jeho duší. Jsem to já a nejsem to já. Je to mozaika, v níž jsou některé kamínky pravé a jiné přidané. Ale vy byste neměli poznat, který je který. 

"Líbí se mi, když dospělí hrajou volejbal. Důležití úředníci s chlupatými břichy poskakují jako děti, radují se a nadšeně vykřikují. Jejich manželky výskají jako malé holky. Ten, kdo má servis, musí říct "Plej!" a pak teprve pošle míč přes síť. My malé děti na hřiště nesmíme, ale já tam lezu a pletu se jim pod nohy."

Několika cenami ověšený soubor povídek od známého herce, scénáristy a spisovatele Zdeňka Svěráka. Tentokrát je soubor zaměřen na období během války, kdy se s rodinou museli vystěhovat z města na venkov. V několika povídkách se můžeme setkat s narážkami či známými jmény z jiných autorových děl. Pro mě byl soubor povídek první kniha od Svěráka. Nevím, z jakého důvodu, ale stále jsem se jeho knihám vyhýbala. Každopádně to mám v plánu brzy napravit.

"Všichni jsou bosí, moje bílé nohy v ponožtičkách a sandálech se mezi jejich špinavýma a opálenýma nepatřičně vyjímají."

Ne všechny povídky jsou vesele, některé jsou dokonce až tragické. Připadá mi, že autor popisuje všechny události stejným stylem, a´t už se jedná o vtipnou příhodu nebo tragickou epizodu z pobytu na venkově. A to je právě to kouzlo. Je až neuvěřitelné, jak moc mi styl vyprávění vyhovuje, jak už jsem se zmiňovala, dříve jsem měla vůči autorovi předsudky, avšak teď už se nemohu dočkat, až si přečtu další jeho knihu.

"Jdu s dědečkem po silnici na naše pole. Já táhnu za voj vozík, takový malý žebřiňáček s menšími koly vpředu a většími vzadu, a dědeček kráčí vedle mě a dělá se svou holí cviky. Než ji zabodne do země, vždycky ji elegantně nadhodí. Dědeček má knír zažloutlý od kouření dýmky, je vysoký, chodí zpříma, a nikdy jsem ho neviděl, že by něco nesl nebo táhl. Když byl mladý, býval prý správcem statku a na všechno měl lidi. Teď má mě. Musí se mu vykat. I tatínek, jeho syn, mu vyká."

Další věc, která se mi a knize líbila, byla ta, že celé vyprávění bylo očima dítěte. Díky tomu jsme mohli pozorovat dění na vesnici, kde se i během války stále žilo polními pracemi, kluci si stavěli bunkry a netočilo se vše jen kolem války. Na druhou stranu ani dítěti neujde, že válka je, už podle některých náznaků, které zachytí. Celkově to byla hrozně milá a příjemná kniha na jedno odpoledne.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment, jehož spolupráce si velice cením.